2. VYCHÁZKA - Pension PALLA

Přejít na obsah

2. VYCHÁZKA

OKOLÍ PENZIONU > PRŮVODCE

Hrad Svojanov

Na hrad Svojanov vedou z městečka dvě vozové cesty a pěšina, jimž počátek tvoří ulička mezi staveními číslo 4 (A. Svojanovského) a čísla 60 (Fr. Satrapy), vzdálená několik kroků od kříže, stojícího uprostřed Svojanova. Pěšina vystupuje za zahradami ke studánce, kterou dal zříditi pan farář Josef Kepl stejně jako mnoho jiných v okolí Svojanova. Při jejím kopání byl nalezen hrot z husitského šípu. Uschován je ve zdejší škole. U studánky je dřevěná lavička a sloup, na němž je obrázek Panny Marie, kopie originálu z kostela v Ústí nad Orlicí. Potom prochází stezka malým lesíkem, za nímž vyúsťuje na cestu vedoucí ke hradu. Tato cesta odbočuje ze silnice u pensionu "Palla" a jde stromořadím lip přímo ke hradu. je pohodlnější než pěšina. Značkována je červeně, a to hned z Poličky. Na cestě možno nalézti pravidelné krystalky hnědých neprůhledných granátů, vrostlých do ruly nebo svoru, prahornin, ze kterých je složen celý kopec, na němž stojí hrad.

U prvé lípy, kde se setkává s druhou cestou, jdoucí ze Svojanova vedle Gerišerova mlýna, stojí na kamenném podstavci železný kříž --- památka na roky 1816, kdy byla ve Svojanově velká povodeň a voda prý sahala až v tato místa. Kameny, vyčnívající ze zdi kostela, zasazené na památku nešťastného roku, jsou prý toho dokladem.

Nad křížkem se zastavme a zahleďme se na protější stráň -"Svatojanské skály".
Je nyní už téměř zarostlá jehličnatým lesem. Dříve, když byla ještě pastvinou, byly viděti skaliska, z nichž dvěma vtiskla příroda zvláštní podobu: první se podobala mohutné hlavě s ohromným nosem, pootevřenými ústy a vtlačeným okem; hlava, v niž lid spatřoval hlavu francouzského krále Ludvíka XVI., spočívala v obrovském nákrčníku; nablízku byla druhá skála, podobná veliké žábě připravené ke skoku.

Se Skály, ke které dále směřuje cesta, je krásný pohled na celé městečko. Lavičky po obou stranách cesty dopřávají odpočinku i možnosti pokochati se pohledem na hnízdečko domků, ležících pod našima nohama v horské kotlině.

Pod samými hradbami odbočuje klikatá pěšinka (1- viz půdorys hradu), kterou se vrátíme po prohlídce hradu na toto místo. Obcházíme zahradu a již jsme před vchodem (2) do památného hradu Svojanova
.

Projdeme dvorem ohraničeným dokola hospodářskými staveními (3) a vcházíme na rovnou cestu , lemovanou košatými lipami. Pod nimi stojí kamenné sloupy, na nichž donedávna byly tuhové urny, srdečka, z nichž šlehaly plameny.

Tuhové nádoby pocházely z dob, kdy byla dovážena z Hutí nedaleko Svojanova, kde se dobývala.

Zde stávala až do roku 1912 kamenná socha sv. Jana z Nepomuku
. Socha byla postavena roku 1718 hrabětem A. Zárubou a jeho manželkou Eleonorou, rozenou z Opersdorfu. Dosud je na místě kamenný podstavec (4) s letopočtem a nápisem: Swatý Jene Nepomvczky srdze ti za dar dawam a pod twau mocnav ochranv tielo s dvssy podáwám. V těchto místech stávala dřevěná kašna, do níž byla voda vedena potrubím z kopce Pupku. (Viz str. 38.)

Naproti stojí dodnes nízké stavení --- "Ratejna"
, hradní myslivna (5). V těchto místech byl dříve hluboký příkop, který odděloval dvůr od vlastního hradu. Překlenut byl padacím mostem. koncem 18. století dal tehdejší majitel hradu příkop zasypati a proměniti v zeleninovou zahradu (6).

Stojíme před domem (7), v jehož průčelí je brána, upravená v 18. století. V tomto domě, jehož přední zdi jsou zbytky starých hradeb, kterými byl obehnán vnitřní hrad, jsou umístěny kanceláře úředníků a byty zřízenců. Nad vchodem je zasazena deska se znakem města Poličky,
kterou dala vsaditi roku 1910 správa města Poličky, když koupila hrad od Antonína Haasche.

Hradní branou vstoupíme na mezivalí nebo přihradek (8). Před námi stojí vlastní hrad, jehož okrouhlé zdi s dosud zachovalou rustikou ze 16. století, znázorňující tvary roset, listů, lebek, ryb, křížů apod., převyšuje kulatá hláska (9). Ve zdech, které jsou postaveny přímo na skále, možno viděti i díry, způsobené nepřátelskými náboji. Cesta se rozdvojuje v kruhovitá ramena, která jako kleště obepínají celý vnitřní hrad. Po posledním ohni r. 1842 byl ve stavení vlevo objevem vedle ohniště výklenek, v němž se nacházely lidské kosti. toto stavení bylo příbytkem vrátného.

Jdeme parkánem (cestou mezi hradbami) vpravo podél zdi, obrostlé kožovitými listy zeleného břečtanu, který zdobí i Nový dům (10). Nad vchodem do nového paláce je erb hraběcích rodů Salmů a Zárubů z roku 1748 s písmeny

E . V : G :

Z : S : G : V : Z : F : V : H ,

které značí: Eleonora, verwitwete Gräfin zu Salm, geborene Gräfin von Záruba, Freifrau von Hustiřan (Eleonora, ovdovělá hraběnka Salmová, rozená hraběnka Zárubová, baronka z Hustiřan). Pískovcový znak byl zazděn r. 1853. V zahradě před novým domem až do požáru r. 1842 stávala tuhová továrna (11). Ohněm byla však úplně zničena. Poslední zbytky krásných tuhových figurek jsou uloženy ve škole.

Listy břečtanu obrostlý gotický výklenek (12) v bývalých hradbách, vedle nichž jdeme, býval hradní stráži útulkem před deštěm, větrem a bouří.

Druhou hradní branou (13), nad jejímž rozložitým obloukem roste bezové křoví, vcházíme do nádvoří. Jiný vchod do nádvoří vede postranní brankou (14), pocházející ze 16. století, umístěnou vedle druhé brány. Před námi se vypínají černé zdi hlásky a zřícenin starého domu, s nímž sousedí nový palác s kamennou pavlačí. Před ním je hradní studně (15), vytesaná 50 m do skály, která byla roku 1830 zasypána majitelem hradu Havlínem z obavy, aby do ní nespadl jeho synek. Voda ze studně prý se vytahovala šlapáním v kole jako na Karlštejně.

Na jižní straně hradeb vede po jejich zdech pěšinka. kterou vystoupíme po několika schůdcích ne zeď 3 -5 m širokou a 11 m vysokou (16), porostou travou. Odtud můžeme pěkně pozorovati celý hrad. Vnitřní hrad, jenž má kruhovitý půdorys, byl obehnán vnějších hradeb se šesti baštami též příhradkem, který jej obepínal kol dokola. K hradbám byl přistavěn na východní straně trojhran. Ve středověku tu stála dřevěná chodba, v níž byli ukryti při nepřátelském náporu obránci hradu.

Vstupujeme do starého hradu.


Hradní kaple (17), postavená ve 14. století ke cti a chvále sv. Kateřiny, byla překlenuta do kříže gotickými zdobenými žebry ze žlutého pískovce. Při ohni roku 1842 byla úplně zbořena. Oltářní kámen z kaple byl asi r. 1760 na bočním oltáři ve farním chrámu ve Svojanově. Umíráček zrekvírovaný ve Svojanově v r. 1916 pocházel prý též z hradní kaple. Za kaplí jest místnost přepažená zdí na dvě části. V dřívějších dobách tyto místnosti měly dvě poschodí.

Horní poschodí rytířský sál (18), býval majitel hradu. V dolním nízkém klenutém patře byly příbytky pro služebnictvo, kuchyň a konírna pro pánovy koně. Vedle malých oken jsou zde čtyřhranné střílny, jimiž bylo stříleno na nepřítele, kterým se mohl nejlépe přiblížiti od severní strany. Čtverhranný sál (19) --- síň barona Štillfrieda byla až do roku 1842 pokryta střechou. Ve jmenovaném roce při požáru, který zachvátil celý hrad kromě dvora, střecha shořela.

Vedle zazděných dveří, v "Hrobovém výklenku obra"
, k němuž vede 9 schodů, nalez baron Štillfried kostru nadprůměrně velikého muže. Podle lidového vyprávění dal prý se zde zazdíti za živa obrovský muž, aby se stal hrad nedobytným. Jeho duch prý v noční době na hradě straší. Možno zde viděti zbytek starobylého krbu.

Po dřevěných schodech vystoupíme do věže (9), která byla poslední útočištěm pána, když už celý hrad dobyt nepřítelem. Proto do ní vedl vchod až z poschodí. Pod dřevěnou podlahou je do dna vsazen kříž --- znak Templářů. Vnitřní průměr věže na dně měří asi 3 metry.

Ve druhém patře je veliké gotické okno. V době, kdy měl Svojanov hrdelní právo, byly popravy šibenicí prováděny na protějším kopci Šibenné hoře, na jehož vrcholku byla tehdy pastvina. Smiloval-li se v poslední chvíli pán nad nešťastník, dával z tohoto okna znamení milosti mávnutím bílým praporcem. Po dřevěných schodech možno vystoupiti až do čtvrtého patra a na pavlač postavenou kolem kruhové zdi, která má zde šířku 1·15 m. Zdivo hlásky pocházející z 15. století je pevné jako skála, na níž hrad spočívá.

Baron Štillfried
v touze po zazdění pokladu chtěl rozebrati celou baštu. Svědčí o tom dosud viditelné známky bourání na straně východní. Pro tvrdost a nezdolnost zdí upustil však od svého úmyslu. Město Polička dalo toto místo znovu opraviti.

Kruhovitá zeď věže vystupuje na stranu severovýchodní v ostrou hranu, aby mohla lépe vzdorovati náporům nepřítele, který s vrchu Pupku mohl nejlépe hrad ostřelovati.

Věž je vysoká asi 26 m
a její vnější průměr měří 6,20 m.

Na věži byla hláska, ve které bydlil hlásný, jehož povinností bylo pozorovati celou okolní krajinu a blížící se nebezpečí ohlásiti dolů úředníkovi. Dosud jsou ve zdech otvory oken bývalého bytu hlásného. Jednou byla hláska (podle pověsti) velkou vichřicí odnesena na protější kopec, čímž dala vznik vesnici Hlásnice.

Námahu spojenou s výstupem na hrad vyváží krása a velebnost rozhledu po blízké krajině a hlubokým údolím na straně jihovýchodní až do vzdálených krajů moravských. Na straně severovýchodní se tyčí vrch Pupek a nalevo od něho v lesích vesničky: Rohozná, Manova Lhota, Hlásnice, Dolní Lhota a Předměstí. K hradu jsou přimknuty Hradčany a na opačné straně v hlubokém údolí leží maličké domky městečka Svojanov.

Půdorys hradu, omítka na zdech a přepevné zdi nasvědčují, že hrad byl v dřívějších dobách velice pěkný. Avšak oheň, déšť, bouře a mrazy na něm hlodaly, a co ony nezdolaly, to zničili někteří majitelé tak, že se rozpadává sláva kdysi mocného sídla Závišova. Nadšeni krásným rozhledem vracíme se po schodech co síně barona Štillfrieda
. Po kamenných stupních sejdeme ke dvěma vězením a lidomorně (20), ve které jsou zazděny dvoje schody. K tomuto Místu se připíná pověst o dobývání železné truhly, v níž je ukryt poklad. Baron Štillfried dal v lidomorně kopati, ale bezúspěšně.

Nalevo od uličky, utvořené hláskou a novým domem, jsou sklepy, zatím co napravo stojí nový zámek, do něhož byly v 19. století
proraženy dveře ze síně barona Štillfrieda. Základy nového domu, jemuž byla dána nynější úprava po posledním ohni, tvoří staré gotické sklepy z části klenuté, z části vytesané ve skále. Pravý sklep je podle ústního podání býv. hradní krypta. V prostředním sklepě, jehož osmihranná klenba spočívá na kamenném sloupu, jest zazděno okno a dveří, z nichž se chodba rozvětvena dodvou postraních sklepů. V posledním sklepě byla nalezena kostra člověka, přikovaného v sedu za ruce a nohy k prknu. Ve sklepě pod ním ležícím prý byla (podle pověsti) mramorová kašna se stříbrným kačerem. Nový dům má na nádvoří jedno poschodí, avšak do parkánu směřují patra tři.

Zdi jeho, jejichž velká část pochází z dob mnohem starších než ostatní části domu, jsou hladké, nezdobené. v dřívějších dobách zde byly totiž dvě silné zdi za sebou (nynější delší zdi domu), které ukončovala vysoká příčná zeď (nynější štít směřující do údolí). Na tom místě snad stávala čtyřhranná věž (21) jako na Křivoklátě. Poněvadž v celém hradě nebylo bezpečného obydlení, bylo v 18. století na zdi položena střecha a zřízen bezpečný příbytek pro panstvo. Původní zámek však r. 1842
vyhořel. Za rok již stál na jeho místě dům nový nynější úpravy.

Vcházíme do nového zámku. Ve výklenku stávala donedávna mariánská soška --- poslední památka z hradní kaple. Kamenné schody nás dovedou do komnaty, v níž byl za majitelky Josefiny Kristenové
objeven ve zdi výklenek dosud neznámý a upraven tak, jak nyní vyhlíží. Ve světnici, která nahrazuje kuchyni, podepírá čtyřhranný sloup křížovou klenbu. Noclehárna KČST je umístěna ve druhém poschodí, v němž jsou památná grafitová kamna.

Ve štítě nového domu byla při opravě po ohni r. 1842 nalezena v malém výklenku pod okny lidská kostra. Silná zeď, ze které štít vznikl, měla býti asi tak nedobytná jako první brána a vnitřní hrad. Proto byl obětován lidský život, aby země byla usmířena a odškodněn za ztrátu životů, jež by byly zmařeny, kdyby zeď nedovedla vzdorovati útokem nepřítel. Dělo se tak při každé stavbě hradu až do 15. století.

Jednou prý byl hrad napaden nepřáteli s protější skály, vypínající se nad řekou směrem k Hartmanicům
. Nepřátelé hustou střelbu rozbili všechna hradní okna ve štítě. Druhého dne ráno byla však okna zasklena. Když se to několikráte opakovalo, myslili nepřátelé, že obyvatelé hradu jsou spolčeni s ďáblem, a odtáhli z kraje s nepořízenou. Ve skutečnosti však byla okna potahována zvláštním "blankytným" plátnem. Pravdivost útoku s protější strany potvrzuje skutečnost, že ve zdi byly nalezeny hroty šípů. Nový dům byl stavěn za Jiřího Haialera kolem r. 1800.

Dnes je zřízená v místnostech prvního poschodí restaurace pro osvěžení návštěvníků hradu. Na nádvoří před novým domem bývá v neděli odpoledne koncert.

Příjemný chládek pod stromy, veselé tóny hudby a napěněná sklenice řízného moku lákají k posedění.

Z nádvoří se vracíme postranní malou brankou na parkán. Všimněme si branky s této strany! Na levé straně pod kořeny břečťanu možno pozorovati zazděný výklenek velikosti člověka, v němž byla také nalezena kostra. Lid vypráví, že to byla kostra choti Mikuláše Trčky z Lípy,
zazděné jím za živa pro nevěru.

Na pravé straně v parkánu stojí žluté stavení, nynější sýpka (22). Dříve v tomto domě bydlili zbrojnoši a v přízemí byly konírny pro jejich koně. Vnitřní ráz této sýpky, Domu střelců, je starobylý, ale vnější malba pochází ze 16. století. V dávných dobách bylo možno přejíti ze hradu po zdvihacím (23) a dále po dřevěném můstku (24) do tohoto domu. Odtud se chodilo malou brankou v šesté baště (25f) nejkratší cestou do městečka. V těchto místech počínala podzemní chodba, která vycházela u čtvrté bašty (25d). Jejím klenutý výpad je dosud možno viděti při obchůzce kolem vnějších hradeb.

O jiné chodbě praví pověst, že vedle do Rohozenského žlebu k potůčku dole tekoucímu, k němuž chodily dívky podzemní chodbou máchati prádlo. Též do městečka prý šla podzemní chodba. Podobných tajných chodeb bylo prý na hradě Svojanově několik, aby mohla býti v čas nebezpečí rozesláno na různé strany pro pomoc. Většiny jich byla, bohužel, zasypána a vchod do zbývajících dal zazdíti poslední majitel hradu před světovou válkou pan Antonín Haasche
. Chodbu jdoucí do kopce Pupku dal též on zazdíti. Opodál zdí sousedí se Sýpkou sedmá bašta, "rundel" (26), v níž bylo sklepení se železnými dveřmi, snad bývalá mučírna.

Vnější hradby se šesti baštami obemykají hradní zahradu. První bašta
(25a) byla změněna v tělocvičnu. Nyní je proměněna na zahradu, ale pavilon v byzantském slohu se sépiovými malbami bavorského mistra Edwarda Schwoisera se dosud dochoval. Ostatní bašty jsou dnes upravený na besídky, z nichž je pěkný rozhled po okolních lesích a skalnatých kopcích.

Na jižní straně zahrady u čtvrté bašty
stojí od r. 1853
socha mladého pastýře (27) s letopočtem 1752 na zadní straně podstavce, kterou zdejší lid pokládá za sochu sv. Vendelína.
Socha dala sem postaviti hrab. Eleonora ze Salm-Neuenburku, rozená Zárubová z Hustiřan. Dřevěná tabulka, která pochází asi z pozdější doby, připevněná na podstavci sochy nese francouzský nápis: J' aime les fleurs avec plaisir et jou.  Pour cela avec loisir au ciel je voice.  (Miluji květiny, zábavu a hry. Proto si představuji nebe s volnou chvílí a tímto trojím.)

V příčné zdi (28), který u Sýpky odděluje bývalý příkop od zahrady, byl kámen s letopočtem 1579, u něhož byl zabit pán hradu
. Na památku sem zasazená klokočina měla prý zvláštní vlastnost: když pána hradu čekalo neštěstí, pršely prý s jejich listů vlažná kapičky rosy.

Parkánem podél Domu zbrojnošů
se vrátíme na prostranství, na němž stávala až do r. 1935 Holomčí světnice (29), ve které byly zbytky starodávných krbů vytesaných do skály.

Odtud se vracíme po přímé cestě k hospodářským stavením. Od brány dvora , kde se loučíme s hradem, odbočme na pěšinku (30) vlevo , již nás dovede lesem podle vnějších hradeb na malou rovinku (31), z níž vystupuje porfyrová skála podobná velkému pařezu. Vlevo od této rovinky stávala dříve stará hruška. V jejím stínu prý sedávala krásná rusovláska
a držíc na klíně hrnec zlaťáků lákala k sobě v nočním tichu teskným kvílením mimojdoucí poutníky. Přiblížil-li se některý k ní, zmizela. Věřilo se, že pod hruškou je zakopána zlatá přilba. Ještě v roce 1833 si vymínil Vojtěch Ignác Havlín, prodávající hrad, polovici obnosu za přilbu, kdyby se našla.

V dávných dobách byly zde umístěny velké praky, jimiž byly vrhány kameny do údolí na nepřátele.

Ke skále se pojí pověst o mladé pasačce ovcí, která byla lesní vilou vylákána navrchol skály a pak svržena do hlubin.

Její zohavené, bezduché tělo bylo nalezeno v potůčku dole tekoucím. Od té doby lid nazývá skalisko "Panenský skok"
.

U čtvrté bašty si všimneme zasypaného východu chodby (32) vedoucí od Domu zbrojnošů.

V šesté baště jsou dřevěná postranní dvířka. Po klikaté pěšince sestupujeme na cestu, která nás dovede do Svojanova.


Pověst o založení hradu Svojanova


Kníže zbloudil kdysi na honě v hlubokých hvozdech, táhnoucích se podél českomoravských hranic. Když se schylovalo k večeru, ve strachu před dravou zvěří vylezl na strom. Tu však s výšky uviděl v lese světélko. Došel až k němu. Vycházelo z malého okna lesní chatrč, která patřila ptáčníkovi Janovi (snad Svojanovi). Kníže byl od Jana vlídně přijat a pohoštěn. Podle přání neznámého vyvedl jej Jan z hlubokých lesů. Užasl, když poznal podle hojné družiny, že jeho host je kníže; avšak jeho leknutí přerostla radost, když byl knížetem pasován na rytíře a okolí kolem jeho obydlí mu bylo dáno v léno. Nový rytíř si potom vystavěl pevný hrad, kterým nazval podle svého jména Svojanov.


STRUČNÁ HISTORIE HRADU SVOJANOVA


Hrad Svojanov byl zbudován ve 13. století za panování Václava I. nebo jeho syna Přemysla Otakara II., o čemž svědčí jeho původní německý název Fürstenberg.

Pyšný hrad Fürstenberg (Knížecí hora) dal král Přemysl Otakar II. zapsati své choti Kunhutě. Po králově smrti se Kunhuta provdala za mocného Záviše Vítkovice, řečeného z Falkenštejna, který na Svojanově pořádal královské hostiny. Záviš se po druhé oženil s Jitkou, mladistvou dcerou krále uherského Ladislava. Když odepřel navrátiti královské koruně jmění, které sňatkem s Kunhutou získal, byl roku 1290 na "Pokutné louce" pod zámkem Hlubokou sťat. Král Václav II. chtěl odevzdati hrad Svojanov v držení Friderichovi, markraběti míšeňskému. Nikdy však k tomu nedošlo a Svojanov byl spravován purkrabími. Karel IV. jej zahrnul mezi hrady, jichž se královská koruna nikdy neměla vzdáti.

Na počátku husitských válek opatrovali hrad páni Oldřich, potom Ješek a Jindřich Svojanovští z Bokovic. Ladislav z Boskovic, první důvěrník krále Vladislava II. Jagailovce, postoupil panství svojanovské Mikuláši Trčkovi z Lípy, jenž obyčejně prodléval na panství Lichnici u Čáslavě. Po Trčkových sídlil na hrdě Václav Žehušický z Nestájova a později jeho synové Hertvík a Jan.

Za pánů Žehušických Svojanov roku 1569 vyhořel. Od koruny královské, ke které hrad připadl, odprodal jej císař Rudolf II. pánům Hertvíkovi Žejdlicovi ze Šenfeldu a bratřím Bohuslavu a Václavu Zárubovým z Hustiřan. Od vymřebí rodu Zárubovského vystřídalo se na Hradě mnoho majitelů: Karel Oton, hrabě ze Salmu, Jiří Haisler, kterým dal postaviti Nový dům, Martin Dlouhý, za něhož byla na hradě zbudována továrna na tužky a tuhové výrobky, František Heissig, Rüdiger ze Štillfriedu, V. I. Havlín, manželé Nesvadbovi a Josef Kristen. Za něho hrad r. 1842 po druhé vyhořel; v jeho popelu bylo pochováno mnoho cenných památek a továrna na tužky byla zpustošena. Roku 1875 koupil hrad pan Emanuel Sommer. Po něm byl majitelem panství i hradu Antonín Haasche, od něhož jej koupil město Polička roku 1910 za 400.000 K a spolu se státním památkovým úřadem restaurovalo.

Dnešní hrad je již jen památkou na slavné dny českých pánů.


Návrat na obsah